Sešli jsme se v proStory. V malé koučovně na pražské periferii. To je jeden pohled. Druhý pohled je: sešli jsme se v útulné pracovně, koučovně blízko přírody a kousek od metra Černý most. Byla zima jak v ruské pohádce, tak pro účastnici z Plzně, která přijela vlakem a dopravou, to byl asi spíše ten první pohled. 

Bylo připraveno občerstvení, pití a po seznámení se s proStory jsme zahájili práci samu.

Tři ženy. Milion příběhů, možností a oceány slz zakletých za odhodláním a snahami.

Není možné odkrýt celý postup, nebo totožnost. Ale je možné naznačit.

Po úvodním naladění se na sebe samu v době za 15 let s pomocí obrázků, jsme se pustily do seznámení se s The work a vypisování trápivých myšlenek.

 

První probíraná trápivá myšlenka byla:

„měl by být se mnou a projevovat aspoň zájem.“

To, že to nedělá, se projevovalo tak, že nechtěl hovořit v autě při řízení a dělal schválně nechápavého.

Těžký svět, že?

Zkrátím to, probraly jsme do mrtě, kdo koho nechápe, jak a kdo je povýšený, protivný. Navrch jsme se podívaly na to, jak je kdo a kde sobecký a bezohledný.

Přes několik „kotvení“, „zrcadlení“ a dramatických zkoušek malých akčních kroků ke zlepšení schopnosti reagovat jinak, jsme se dobraly dobrých konců.

 

Reakce přišla záhy po rozloučení přes sms:

„Baru dekuji. Pomohlo to fakt. Uz jsem byla zacyklená a nevěděla jsem kudy kam. A volila bych útěk. Klidne jsem se smirovala s myšlenku ze odejdu.“

 

A další je i na webu www.naucmese.cz:

(kurz) „Dal mi víc než jsem čekala. Bára se prostě umí dostat i hodně zakopanému problému na kobylku, tak aby ho člověk dokázal zpracovat.Báro, moc děkuji!“

 

S pokorou k vaší neuvěřitelné odvaze si na věci přicházet vás zvu na další setkání v březnu 25.3.2018.

 

.