Proč jsou lidé na své nejbližší zlí? Proč na ně mají vyšší nároky a také je mnohem tvrději požadují splnit? Proč je tak těžké přijetí druhého takového, jaký je? Nemůžeme zabránit životním katastrofám druhých do té míry, že dospělí lidé jsou už více, či méně autonomní jednotky, s vlastním (jakkoli nám připadá bizarním) systémem přesvědčení o světě a mají svá řešení  jak žít.

Malý příklad z praxe.

On byl jako desetileté dítě dva roky hospitalizován v léčebně s poškozeným kloubem po úraze. Přístup, už tak neúplné rodiny, byl omezen na návštěvu jednou měsíčně.

Matka byla pochopitelně zoufalá. Zpětná integrace do normálního života byla poněkud krkolomná, ale nakonec se vyučil řemeslo a vydal se na životní cestu.

Jeho další dva sourozenci také. Matka nejvíce vypomáhala jemu. Její přístup byl klasický v duchu dob minulých. Hodně lásky skryté za vysoké nároky.

“Mami proč mi to říkáš?  Protože chci, abys byl lepší, aby se ti dobře dařilo.”

Po škole, v které vás nikdo nenaučil sociální gramotnosti a schopnosti komunikovat, z rodiny, kde jsou slova povzbuzení schovaná za příkazy, srovnávání, tresty, zoufalé povzdechy, může být vstup do partnerství, rodičovství a světa práce trošku těžší.

Přichází první neúspěchy. Kdo je zvyklý být kritizován a vezme to jako známé ponižování, považuje to za normální a ani moc netrpí. Až když míra přeteče, pak přichází vlny radosti z odpovědnosti a řízení svého života, s vlnami frustrace z nezdarů.

Způsobů jak řešit výzvy, příležitosti je tolik, kolik je na světě lidí. Kombinace přístupů je nekonečná a je na každém z nás, jak pochopíme svou jedinečnou kombinaci schopností a využijeme ji.

On ani ona to nepochopili. Ona je frustrována z nejhoršího “výsledku” z jejích potomků a tak mu stále chodí pomáhat,radit a cyklický kruh výčitek, hrozeb, frustrace a zklamání se stále roztáčí.

Proč ale někdo celý život neopouští sžíravou kritiku a považuje ji za vrcholnou formu lásky?

Protože nic jiného nezná. Je to jediný „funkční“ nástroj jeho chování. Sám je totiž tak utvářený. Tak moc se snaží být perfektní, že se kritice vyhýbá nejvyššími výkony a tak přišel na to, že kritika, je nejlepší motivátor. To, v kombinaci s nastavenými standardy, je nejen pro děti nesplnitelný ideál, který navíc nebývá nikdy spolehlivě komunikován. Natož plněn.

Pro svá jednání mají lidé dva motory.

Jedno je extrémní potěšení a druhé je strach.

Něčemu se vyhnout a něco získat.

Cukr a bič. Mozek opravdu spouští v těle chemickou sladkost a kyselost, trpkost, hořkost podle toho jak se cítí.

Prosím, zaveďme do života více sladkosti. 

Buďme baculatí svou pozitivní motivací, proaktivním chováním a láskyplnou pozorností, plnou respektu, pochopení a úcty. Přejezme se cukru svého laskavého postoje a rozdávejme radost. Všímejme si, co nám, nebo druhým dělá dobře. Plýtvejme štědrostí ve vztazích. A to i v tom nejdůležitějším a to k sobě. Občas si bez skrupulí položme otázku: co opravdu teď potřebuji, co mě uklidní, potěší, co mě udělá šťastnou, klidnou? A co ten druhý, jaké jsou jeho potřeby? Co ho opravdu udělá šťastným, čím mu nejvíce prospěji? Držme rovnováhu potřeb. Nemazejme med okolo úst s cílem něco získat. Ptejme se, ověřujme.

Strachových impulzů je všude okolo nás moc. Od nejistoty politické, přes nejistotu výdělku, nebo třeba počasí.

Slakosti v podobě úsměvů k druhým lidem není nikdy dost a věřte, že tlustí z toho nebudou ani oni, ani vy.

Co si o tom myslíte vy? Kolik jazyků lásky používáte a kolik jich vnímáte?

Bára Johanna

Knihu 5 jazyků lásky doporučuji z celého srdce. Umožní pochopit, že ne všichni mluvíme stejnou řečí.