Jsem normální? Dost často dostávám tuto otázku a dost často si jí sama kladu..jak přijít na to, jestli jsem v normě? Myslím, že podle vztahů s ostatními..pokud jsem s ostatními v pohodě asi budu normální..v Bohnicích za dveřmi s klikou jen zvenčí to bude jiná norma, než v korporátní kanceláři, ale což..?!

 

Sebepoznání jako hlavní motor znuděných intelektuálně zaměřených zpovykaných paniček ve věku? Nebo je to moderní nástroj/umělá potřeba, jak pomocí koučování vydělávat peníze na komunikačních neschopnostech obyvatel přežrané části světa? Sebepoznání neni duševní gymnastika a srovnávací analýza vedoucí k onalepkovani já jsem THE best. Je to proces vztahovani se. K činům, dějům, věcem, lidem, sobě samým. Inspirována knihami o koučování se ptám: kde se nám ztratila vztahovost, poznání sebe na pozadí druhých? Kniha Jak si lidé hraji, Eric Berne, je o vztazích a přístupech k nim. O tom, že hrajeme mnohdy hry, abychom právě nebyli osobní a ve vztahu. Jak osobní mohu a musím byt v koucovani a v přátelství, jak v běžném vztahu a jak v partnerství? Jak odlišit bežné přátelství od koučovacího případu..potřebují lidé s opravdu blízkými vztahy, důvěrnymi vztahy, se zájmem o druhé a sebe, kouče? Kouče jako zástupný mechanismus pro vztahovost, pochopeni vztahů k.. čemukoli?

Být v realitě. Schopnost se přátelsky domluvit. Naslouchat, sdělovat, sdílet, chápat a být pochopen. Svět se v posledních desítkách let zrychluje a jaksi odpřírodňuje. Mnohokrát mi napadlo, ze mimosmyslové vnímáni má co do činění s myšlenkou, že cokoli řekneme, nebo uděláme, je vtištěno do holografické paměti – do vody – všude okolo nás. Jako elektrochemické uzly pak na tyto informace,více či méně vědomě, reagujeme. Proto je nám tak skvěle v přírodě, u vody, v lese, horách. Tamní vzdušná vlhkost a tím harmonie struktur vody je vnimatelná i největšímu z hipsterů.
Ale zpět k přátelství a koučovani. Institut přátelské komunikace je starý jako lidstvo samo. Schopnost se domluvit byla základním předpokladem společného postupu, ať už rodin, nebo větších celků. S postupující civilizaci, tedy složitosti světa okolo nás, který jsme si vybudovali, nastupuje i složitější sdělování skutečnosti.
S postupující globalizaci světa se komunikace sice zjednodušila komunikačními kanály a dosahem, ale zase se nesmírně nafoukla obsahem. Od slangu, po akademická vyjádření, přes psaní bez diakritiky a psaní si s analfabety. To vše dohromady tvoří víc zmatků než si Bůh při stavbě Babylonské věže mohl přát.
Přátelství je v rychlosti honby za majetkem utlačovano hůře než indiáni v rezervacich. Přátelství s jeho velkými a nenahraditelnymi přednostmi a to je přítomností, pozorností, opravdovým zájmem, účastí a časem na sebe i pro druhé. Čím větším jsem přítelem, tím větším jsem přínosem a zdrojem poznání ? Pro sebe i druhé.
Za koučovaci výcvik jsem prošla cestou vnímání a prožití různých důležitých pojmů: odpuštění, odpojení, bezpodmínečné lásky, flirtu, partnerství až k přátelství. Vnímám ho teď jako nejvyšší možnou společenskou metu vztahů vedoucích k Sebepoznání.
Už vím kdo je poradce, mentor, lektor, terapeut, kouč. A vím, kdo je přítel. Nabízelo by se označení neplacený kouč. Kouč také jako správný přítel pomůže hledat vnitřní zdroje k zvládnutí situací s nástroji, které umí a chce použit a zvyšuje motivaci. Ale investice do přátelství je dlouhodobější, trvalejší, osobnejsi a mnohdy mnohem dražší , než do kouče. Kouče mohu vyměnit, mohu ho klamat, poznám s nim svou hodnotu, ale nikdy bych si ho neměla plést s přítelem. A ani přítele s koučem.
Koučováni, které absolvuji z obou stran tedy jako koučovaná i koučka, mi ukazuje mé schopnosti, vede mne temnotou situací. Rozšiřuje mi vědomí a umožňuje mi si nejen plánovat, co budu dělat dal, ale také to aktivně plnit. Koučovani je průvodce akcí. Přátelství je životním kompasem. Koučováni nikdy nenahradí přátelské poplácáni po zádech, utěšné spoluslzy, dlouhodobou důvěru. Může ale hodně pomoci si uvědomit cenu přátelství a Sebepoznání na pozadí všech vztahů. V tom vidím největší přínos koučováni, že činí lidi vědomými si své ceny, možností a odpovědností za sebe. Za svou radost, za své úspěchy, vyrovnává je s bolestí a činí je tím schopnějšími lidmi a přáteli.