Opravdu jsem odpustila, když mne bolí žaludek, zaskakuje knedlík v krku, mám ledové ruce?  V hlavě je to oukej, ale tělo se vzpírá a nechce a nechce. Se setkat, mluvit s ní, je to kostrbatý žití. Reaguji jak papiňák, nedokážu si korigovat hlas, třesu se. A co hůř, v práci nastoupila kolegyně, která vypadá jak ona. Od té doby jsem napjatá, nedokážu se v práci uvolnit, vyhýbám se setkání, nebo řešení, spolupráci.  Asi to nedokážu. Odpustit. Nevím jak na to. Vztekám se na sebe, na ní, na celý svět.

Můžete si dosadit i muže, nadřízené, podřízenou, kolegu, sousedy. Vyrovnat se se zradou, špatným chováním, výsměchem, péčí přílišnou, nebo naopak chybějící. Je to těžké.

Co je nejtěžší? Připustit, že jsem zraněná, že mě bolí, jak je se mnou zacházeno. Že nejsem vidět, že mám pocit viny. Že se koušu do rtů a chce se mi křičet: to je nespravedlivý!

Jak jít dál?

Je více způsobů, můžeme se však podívat na jeden a tomu se říká přerámování. To co nás trápí jsou naše myšlenky o situacích a lidech. Naše přesvědčení o tom jak se mají chovat. Následně neměníme postoj a drtíme se navzájem se zakousnutými zuby a napjatými pěstmi. Strachem, nebo chutí udeřit.

Doslova vezměte obraz situace a dejte ji do jiného rámu a případně i obýváku. Nasaďte si andělská křídla, začínáme:

Představte si nějakou jednoduchou situaci.

Ťapu si vesele do práce a nová kolegyně Petra mne nepozdraví. Kouká si do počítače a a ni nekývne. To tady není zvykem. “Co jí přelítlo přes nos? Asi ta včerejší diskuze u kafe”.  Nemám úplně svou kůži a tak si jdu za svou prací.

Večer když usínám, si na to vzpomenu. Zdají se mi divné sny o zabloudění v lese a tak druhý den si na kolegyni počkám a řeknu jí to. “Ahoj. Tady se zdravíme. Něco jsem ti udělala? ” Těch způsobů jak to říci a vyjasnit si postoj, je milion a jeden. Ale zrovna teď se nedaří. Štěkne: “disiposvým”. Úlekem zkoprním a začnu se uvnitř třást. “Kráva” nebo  “chudák” pomyslím si. A večer znovu si to vybavím.

 

Kdo tuhle situaci nezná?

Jak přerámovat? Jak zastavit rozjíždějící se vlak pochyb, obviňování, neladu?

V první řadě je potřeba se zklidnit: nádech, výdech pomůže vždy.

Uvnitř se mohu sama sebe zeptat: Je to pravda?

Tohle je důležitá otázka. Na co se ptám:

je má myšlenka o tom, že má pozdravit správná?

Není u mne v hlavě ještě další silnější znepokojivá myšlenka? Například: ona je tak povýšená, měla by mne respektovat. Je tady nová a neměla by si tak dovolovat.

Možná totiž i když se jedná o naprosto jasnou věc: zdravit se musí, existují objektivní příčiny, proč kolegyně nezdraví.

Asi teď se svíjíte a ošíváte a říkáte si: co to mele za kraviny? Prostě pozdraví a nazdar. Je to hulvátka, ta holka nafrněná.

A chcete trvat na tom, že pozdraví, nebo přijít na to, jak mít pěkný vztah? Jak se zbavit myšlenek na to, že je to koza pruhovaná a třeba docílit toho, aby radostně zdravila?

Výběr je na vás! 100%.

A teď vezměte tu situaci a odpojte se od ní. Strčte jí pomyslně do televize. Pozorujte sebe a kolegyni jako sitcom. Jak se cítíte, když nejste účastní? Žádný třes a strach, naopak cítíte klid a někdy i zvědavost, nebo se objevuje legrace. Pusťte si tu situaci bez zvuku. Vždyť je to směšné ty domněnky! Zbavme se jich!

Co s tím dál?

Najděte si pro sebe pár chvil a najděte nejméně 3 pravdy, možnosti, alternativní scénáře k následujícím větám:

Neměl/a by si dovolovat, převraťte na:

1/Neměla bych si na ní/něj dovolovat. Jaká je pravda v této myšlence? Hledejte.

No ano, je tady nová a nevím o ní nic, proč se hned naštvat jen proto, že je nesympatický/á.

tak ještě dvě. A dejte si tu práci.

 

2/Pak přejděte na tvrzení o sobě:

Neměla bych si na sebe tak dovolovat.

Kde je pravda v této situaci? Už jste asi slyšeli, že lidé se zrcadlí. Že to co nás štve na druhých je něco u nás.

Tak kde si v této situaci na sebe dovoluji? No ano, je to tak, stavím se do role soudce. To je troufalé. Kdo jsem, abych soudila druhé, bez znalosti pozadí. Kde ještě? Zraňuji se svými myšlenkami pořád dokola. Buším do sebe a vím, že mi to neprospívá. Ale paráda, teď už budu trénovat a naučím se zbavit se myšlenek, které mne otravují. (třeba těch o tom, že nejsem dost dobrá 😉

 

3/A naposled třetí převrácení a průzkum reality:

Měla by si dovolovat!

Tak to prr, paní kněžno, tudy cesta nevede, říkáte si. Ale jo, je to tak. Buď si chcete vylepšit vztahy, nebo si trvejte na svým. Jdeme dál?

Kde je tedy pravda o tom, že měla by si dovolovat? Může to být tak, že už si prostě dovoluje? Taková je realita. prostě už se takhle chová, je na mne, jak se k tomu postavím. Jestli ji vymezím, uteču, budu jí bojkotovat. Proč ještě by si měla dovolovat? Možná nezná pravidla kanclu a smečky? Nebo jí není dobře (tak jako mě)? Nemusím vědět všechno, prostě má tajemství. Je hulvát a nic nenadělám i když budu myslet jak nadporučík v NASA. Atd., atd.

 

Když prozkoumáme naše myšlenky, pochopitelně ty nejtrápivější, protože pitvat každou z těch tisíců je nemožné, je nám líp. Můžeme reagovat.

Buď se už příště jen zasmějeme. Nebo kolegyni poučíme, vyptáme se, pomůžeme.

Řešení existuje spousta.

 

Kdo ví jak bude příběh pokračovat. Ale jisté je, že vy už víte, jestli chcete se dál trápit myšlenkami, mít knedle v krku místo na talíři 😉

 

Toto je kraťoučké představení metody THE WORK, kterou aplikuji už přes 5 let na sebe i své klienty. Jestli máte zájem o průzkum svých myšlenek, ozvěte se mi, přijďte na kafe s Workem. A sdílejte, prosím, ať je svět jednodušší, krásnější, smířlivější. Neválčete, workujte.

Baara Johanna