Než vysvětlovat dlouze, je lepší zažít. Nemyšlení. “Vy jste dáreček!”. To mi řekla s úsměvem paní, která odhodlaně naskočila do vlaku za mnou. “Dík.” Jejího syna jsem před dvěma lety poznala jako účastnice kurzu. Obdivuji odhodlanost, s jakou lidé chodí světem. Každý nosí svá řešení v sobě. Jen je těžké si je plně přiznat, sdělit, uskutečnit. To v čem jim mohu pomoci, je jejich objevy jim pomoci vyndat na světlo, roztřídit a podpořit je v síle je použít.

Daly jsme si někde na počátku cesty kafe. Prý jí umřel pes. Pokývala jsem hlavou nad jejím smutkem. “Tak jdeme?” Zvedla se odhodlaně, že ráda chodí horami.Vyšly jsme vstříc dvoudennímu treku v Orlických horách. Její syn mi psal do telefonu, že to máti potřebuje. Hanka se hezky usmála a řekla, že to se mnou snad nebude o moc horší než vycházka s bezdomovci po Praze. Prý jí děti dávají takovéhle dárky.

Začalo mi svítat. Hodná holka Hanka.

Hodně mluvila, ale v kopcích brzy dojde dech.

Chvíle ticha a námahy byly střídány tichým rychlým rozhovorem. O psech, dětech, přírodě, počasí. Výhledy v sluncem zalitých horách lákaly k zastávkám a rozhovorům. O firmě, kterou s mužem a dětmi provozuje. O rodičích. O jeho rodičích. O malých a větších křivdách.

Zabloudily jsme a mechanicky, až před nocí, jsme došly k nocležišti. Oheň pro vlhko nešel rozdělat. Chalupa kterou jsem si v Praze půjčila byla vlhká a vybydlená. Nikdo tam nebyl celá leta. Sestup do sebereflexe bych řízeně lépe nemohla zrežírovat v jakékoli koučovně na světě. Blikající ohníček pomohl k dalším rozhovorům. Žádná řešení, žádné návody. Jen jsme mluvily a mlčely. Ráno bylo jiskrně mrazivé. Sluníčko prosvítalo pavučinami na uvadajících travách a povzbudivě nás hnalo do další cesty.

Ráno jsme jiní.

Cesta dostala úplně jiný náboj. Bylo to tím, že jsme už šli domů? Nevím. Začala hledat řešení. Mluvila překotně. Vztekala se. Byla unavená. Fňukla si, ale začala hledat řešení.

Ptát se. Obracela jsem jí k všímavosti k tomu, co se jí děje. Jak se cítí, co potřebuje.

Na pozadí vlastní namáhavé cesty objevovala paralely. “A jak se to dozví lidé okolo sebe, co potřebuješ?” ptám se, když přecházíme potok a ona umanutě hledá něco, jak by přešla suchou nohou. Sama a smutně hledá, usilovně. “No jo, já to takhle dělám.” “Furt dělám”. Sundám si pohorky a přejdu. Sleduju ji. Má punčocháče a přes to kraťasy. Chápu situaci a čekám jaké řešení zvolí. Člověk by řekl: ” blbost, jak to souvisí s prací?” Ale jo, je to tam.

“Počkáš?” ptá se a vítězoslavně si sundá pohorky, kraťasy a vesele se máchá. V punčocháčích 😀

Strach, že bude zdržovat mizí. Strach, že bude blbě vypadat, když to nezvládne se objevuje a mizí.

Pak začalo přituhovat. Začala jsem jí odpovídat jako její děti, manžel, rodiče. Stavěla si mne do rolí a zkoušela si nová řešení. Čas plynul.

Původní rozhodnutí, prvně u mne nahlas vyřčené dlouho potlačované přání, že se rozvede, se změnilo na prosbu “Přijeď pro mne, prosím, k vlaku.”

A pak odešla, mávla, usmála se a zmizla.

O půl roku později jsme si psaly přes email, zvala mě na výstavu. Prý má divoké období.

O další rok se dozvídám, že se jim doma dobře daří a firma jim šlape.

Že z CESTY žije dodnes.

Tak takhle to s tím koučováním v přírodě je. “Uděláte si čas” a “přijdete si na to, co potřebujete právě v té době”. Kdo je energický jako Hanka, může objevit opravdu poklady a s těmi pak dlouhodobě hospodařit.

Cesta hrdiny není pro každého a proto tenhle způsob mám hodně ráda. Chodí ti, kteří opravdu chtějí zažít změnu a jsou ochotni si pro ni dojít.

 

Baara Johanna

 

 

Také publikováno na LinkedIn 9/2019