Kdo jsem. Dost často tuto otázku nedostáváme. Spíš slyšíme “co děláš”? Jakoby to bylo tak, že to co dělám definuje, kdo, nebo jaký “jsem”. Což tak může i být. Málokdo na otázku:co děláš? odpoví: “jsem” skvělá matka, ale moc se mi nedaří “být” tetou, jako milenka “jsem” vynikající, ale nemám”to” na kom “dělat”. Dělat jako výkon, TO jako měrná jednotka dělání samého.

Už několik mnoho let mi vrtá hlavou “kdo jsem”. Protože si občas kladu otázku: kdo jsem abych tohle dělala, nebo nedělala? Přivedla mě k tomu vlastně rodina. Moje máma se dost často ptala: kdo si myslíš, že jsi? Neptala se Kdo jsi? Ptala se, kdo si myslíš, že jsi. A to je podle mě taky rozdíl, kdo jsem a kdo si myslím, že jsem.

K čemu mířím? K velkému úkolu, který před nás postavilo samo žití. Ten úkol zní: cestou životem, poznej sebe. Uf, takže to zní hodně ezotericky, ne? Je mi to dost jedno, že zase budu zařazena do kategorie Ezoněco. Ono to ezo je totiž jen psychologie, čím narušenější člověk je, tím narušenější projevy jsou. Otázka je, jak moc je už vychýlená naše “normální” většinová společnost z přírodních principů a kolektivního vědomí a zkušenosti lidstva. Není náhodou, že mýty a snové obrazy jsou všude na světě podobné?

Přečetla jsem teď dost s nadšením další knihu o poznáních velkého psychologa, který navazuje na učení S. Freuda. Je jím badatel na poli nevědomí C.G. Jung. Souhrn jeho poznání sepsala pod jeho dohledem jeho žačka Jolande Jacobi.

Jung byl velkým objevitelem podvědomí. Toho něčeho v nás, čím se obvykle (tím, čím jsem více techničtější, analytičtější, rozumovější) nechceme zabývat. Dokonce se tomu zvesela řehtáme, zakopáváme to pod koberec a pak se divíme, že nás straší sny, výbuchy hněvu, lítosti, chandry, deprese až to občas dojde přes neurózu se špatným spánkem až po psychózu s klikou zvenku.

Jung mluví o tom, že jsem přirozeně naprogramování přírodou a to co se děje v životě v cca první půlce života, že je úkol přírody: množit se, vydělávat peníze, zajistit se.

Pak ale přijde druhý dech. Druhá půlka života, kdy zjišťujeme, že majetek nás šťastnější obvykle neudělá a začneme propadat myšlenkám o smyslu našeho života a ptát se kdo jsem. Tady vidíš, jak byla moje maminka moudrá, že se mě na to ptala už od dětství.

Tady přichází ten úkol, který tvoří kulturu lidstva, protože tady jde o duchovno, duševno. O obrazy o vnímání, emoce, city. O vyšší principy, uvědomění si souvislostí a koloběhu života/smrti/života.

Líbí se mi kapitola “o smyslu neúrozy”. “Neuróza může tedy fungovat také jako volání o pomoc vyslanné vyšší vnitřní instancí, které nás má upozornit, že máme nutně zapotřebí rozšíření osobnosti a že ho můžeme dosáhnout správným kontaktem s naší neurózou.” Konfrontovat ve vědomí nevědomí a jeho odvěké přírodní nadkulturní mechanismy. Tím, že si něco uvědomujeme, tím to uznáme, že to existuje. Úleva se dostaví vždy. S tím souvisí integrace našich odvrácených od libosti vlastností charakteru, které máme obvykle touhu potlačit, než s nimi pracovat. S integrací vlastností  a charakteristik druhého pohlaví v sobě, uznání vyšších autorit atd.

Jung obdivoval strukturu mandal, snů, mýtů a střední cestu Tao. To vše hluboce souzní s mou potřebou rovnováhy a harmonizace mne sebe samé i svého okolí. Vyrovnat se se zprávami, událostmi a ději, kterým přiřazujeme obvykle mínusové znamínko, stejně jako k emocím, které se u toho objevují. Vztek, bezmoc, hněv, lítost. Ty se projevují násilím, destrukcí na sobě i druhých. Apatií, nečiněním, oslabením. Doporučuji si o něm a jeho přístupu k psýché a tělu něco přečíst.

A tak tu mám malou inspiraci a cviko:

Co budeme potřebovat? Papíry, tužku, kdo chce tak pastelky, tak hodinku klidu a teplo. Ono v zimě, nebo ruchu se nepřemýšlí moc hezky. Zkus někdy klid přírody.

Chvíli si jen tak dýchej, uvolni se, pozoruj chvíli své tělo zevnitř. Kde to pne, prodýchej a povol tělo. Říká se tomu uvolnění těla i mysli.

Pak si začni psát všechny role, které jsi v životě zastával, nebo zastáváš, případně, které zastávat chceš, nechceš, musíš, nebo zastávat budeš.

Dej si čas třeba 30min.

Piš.

Když budeš mít pocit, že máš hotovo, ještě chvíli piš. Překroč  uvedený čas a piš dál. Namáhej se trochu.

Hotovo?

Tak a teď můžeš začít zkoumat “kdo jsi”.

Klaď si otázky, např.:

Je to pravda? Jak to prakticky vypadá? Jak je tato role pro mne důležitá? Chci jí? Nechci? Mohu jí ovlivnit?

Kreativitě se meze nekladou. Pozoruj své tělo i dech. Odpovědi, které jsou těžší jsou obvykle zdrojem nějakého osobního nepokoje, můžeš je přijít se mnou probrat, poznat, integrovat do vědomí. Tím je uznat a jít dál spokojenější. Zavolej, a jdeme do akce, aspoň zjistíme, kdo jsem vůči tobě.

Až budeš mít pocit, že je hotovo. Můžeš si nakreslit obrázek, toho kdo jsi. Jakési logo, vyrobit si tím kotvu toho jak se cítíš, s čím jsi spokojený/á kdo jsi. O tomto procesu je možné hovořit s partnerem, dětmi, přáteli. Je zajímavé sledovat, jak je podnětné sdílet své poznání o tom, kdo jsi, kdo jsou oni, jaké role vůči sobě hrajete.  Nemysli, chcete to odvahu, ale výsledek stojí zato.

 

Jaký máš teď pocit? Něco sis uvědomil/a? Čeho sis všiml/a?

Budu moc ráda za sdílení této malé hry na poznání toho “kdo jsi”.

 

Přeji přepěkný den a nemysli, radši vnímej.

Bára